neděle 25. září 2016 15:20

O vesmíru a roli pochybností ve víře.

    Podle německého teologa Romana Guardiniho je křesťanská víra definována jako „schopnost snášet určitou míru pochybností.“ Paradoxně tyto pochybnosti, pokud nepřesáhnou určitou míru, mohou přispět i k posílení víry. Pochybnosti totiž fungují podobně, jako drobky sušenek v posteli. Brání víře, aby usnula. Nechci zde rozebírat pět cest k poznání Boha, jejich přednosti či slabiny, tak jak je podávala středověká scholastika reprezentované Tomášem Akvinským, ale jako příklad chci jen letmo nakouknout do tajů vzniku vesmíru.

  Na začátku 20. století Albert Einstein publikoval rovnice obecné relativity a uvědomil si, ač nerad (pokus s kosmologickou konstantou, za kterou se omluvil), že statický vesmír je logicky vyloučen. Holandský astronom Willem de Sitter rovnice vyřešil. Z jeho řešení vyplývá, že vesmír se rozpíná. A máme tu teorii velkého třesku, která říká, že: „Vesmír je expandující podle Hubbleova zákona a hustota hmoty byla v počátcích nulová.“ Logicky lze usuzovat, že vesmír má počátek. Srdce věřícího zaplesá, ale možná předčasně. Záhy se totiž objevuje teorie stacionárního vesmíru, která předpokládá, že přestože se energie spaluje, tak neustále vzniká nová. K tomuto názoru se v  šedesátých letech minulého století hlásila většina odborníků.  

    Následně ale bylo objeveno neznámé záření, vycházející z vesmíru. Americký astronom Robert Wilson za objev tzv. „reliktního záření“ dostává Nobelovu cenu a teorie velkého třesku je opět na pořadu dne. Pěkně vidíme, jak se víra zavěšená pouze na nitce astronomického poznání houpe, od víry k nevíře a zase nazpátek. A máme tu novou vědeckou teorii oscilujícího vesmíru, který vždy zanikne velkým kolapsem a vznikne velkým třeskem. V oscilujícím vesmíru je snadné zodpovědět otázku „Co bylo před velkým třeskem?“ Povědomí astronomické a fyzikální obce o oscilujícím vesmíru je vysoké, ovšem existuje i skepse vůči němu. Zdá se tedy, že jedinou nezvratnou vědeckou jistotou je existence vesmíru samotného. A tak jsme u jádra  problému. Pokud budeme hledat Boha pouze touto cestou, může se stát, že ho nezahlédneme. Přírodní vědy ale nejsou jediným druhem poznání. Britský částicový fyzik a teolog John Polkinghorne uvádí příklad: „Když se zeptáte vědce: „Proč se ta voda vaří?“ odpoví vám něco o molekulách a teplotách. Je tu však i jiné vysvětlení. Voda se vaří, protože si dělám čaj.“   

   Křesťanská víra má ovšem také rozměr osobní intimní zkušenosti s Bohem, která je často daleko hlubší, než rozumové poznání. Na to úsměvně  poukazuje prohlášení jednoho profesora, který řekl: „Díky Bohu jsem ateista.“ V životopisech významných křesťanů, jako byl Aurelius Augustinus, Edita Steinová či Pavel z Tarsu se můžeme dočíst, že k jejich obrácení či aktivizaci víry dochází právě skrze jejich prožitek, který vnímají jako osobní zkušenost s Bohem. Je pravdou, že taková zkušenost je obtížně předavatelná a ještě hůře měřitelná, ale podobně je tomu třeba i s láskou nebo přátelstvím. Na druhou stranu právě ony „drobky sušenek“ (pochybnosti), když se dobře uchopí jako motivace k hlubšímu a širšímu hledání příčiny či božích stop, mohou být pro víru skutečným požehnáním. Pro mne osobně není víra ani tak louží pochybností, jako daleko více mořem naděje.