pátek 30. září 2016 22:48

Jsme normální a nebo svatí?

   V jedné učebnici psychologie se píše: „Neexistuje ani jeden člověk, který by nepocítil skryté obavy ohledně své vlastní normálnosti.“ Dnes 1. října si v liturgickém kalendáři připomínáme jednu z nejpopulárnějších světic moderní doby - sv. Terezii z Lisieux, známou také jako Terezii od Dítěte Ježíše. I ona se nám může zdát trochu divná. Už jako děcko chtěla jít ke karmelitkám do kláštera. To se dá vysvětlit dvojím způsobem. Jednak k tomu měla povolání, jakousi ustálenou touhu srdce, ale současně tam vstoupila i její starší sestra Pavlína, kterou vnímala jako svoji druhou mámu. Obě vysvětlení se navzájem nevylučují. Nakonec se jí podařilo v patnácti letech do kláštera v Lisieux  vstoupit a potřebovala k tomu dokonce získat souhlas papeže.

  Tam ji ale z čistě lidského pohledu nic moc dobrého nečekalo, kromě mírně despotické matky představené. Její spolusestry ji totiž začaly považovat za „namyšlenou zbožnou husu“. Bylo to dáno asi tím, že jí příliš nerozuměli. Oni totiž mystikové to mají těžké. Ku příkladu dominikána Jindřicha Suzona chtěli spolubratři otrávit, Tomáše Akvinského řešila inkvizice, Jana od Kříže spolubratři strčili do izolace atd. Autoři životopisů sv. Terezie se shodují na tom, že přestože navenek vystupovala  vyrovnaně, tak trpěla celý život stavy úzkosti. Často ji trápila představa, že ji Bůh opustí.

  Moderní psychologie by asi řekla, že její mentální reprezentace Boha nebyla zcela v pořádku. Její život ale ukazuje, že mentální reprezentace není všechno. Bůh je totiž daleko silnější, než pouhé představy o něm. Terezie nakonec na popud svých nadřízených napsala vzpomínky na dětství a prožitky svého života. Tyto zápisky vyšly po její smrti pod názvem „Příběh duše“ a měly okamžitý úspěch. Tam se můžeme dočíst spoustu zajímavých věcí. Třeba to, jak dokázala svůj strach s pomocí víry překonat, když píše: „pro mne si nepřijde smrt, ale Bůh. Smrt není nějaký přízrak nebo hrozná příšera, jak se označuje na obrazech, ale je to jen odloučení duše od těla, nic jiného.“  

   Tereziino křehké zdraví těžký život v klášteře dlouho nevydrželo. Nakonec umírá na tuberkulózu a přestože svůj klášter nikdy neopustila, stala se patronkou misií a třetí ženou, která kdy byla vyhlášena za učitelku církve. Terezie z Lisieux je krásným příkladem člověka, který dovolil Bohu, aby se její obavy, strachy a nedostatky malými krůčky proměnily v požehnání.