sobota 5. listopad 2016 17:58

  Země, kde ateista, který nemusí muslimy, nedá cenu Židovi, protože katolík se setká s představitelem buddhismu. Taková hláška mi přišla e-mailem.

    Naše země je opravdu svébytná, najdeme v ní švejkovství, furiantství, radost, nenávist, Járu Cimrmana, Karla IV., nacionalismus, zbožnost i antiklerikalismus. Cizinci si často o nás myslí, že každý máme psa, vaříme skvělé pivo, nemáme žádný zákaznický servis, nejdůležitější částí dne je oběd a nejsme takoví, jak vypadáme. A v tom je jádro pudla. Nikdo neví, co je pravda a co ne, nikdo neví, co je sranda a co ne.

    Nedávno jsme prožili památku tzv. Dušiček a slavnost Všech svatých. Domnívám se, že nám tyto dny chtějí sdělit něco víc, než jen teologii nebe, očistce či pekla. Týkají se totiž také štěstí či neštěstí v aktuálním slova smyslu. Často si stěžujeme, že máme málo času, ale hodně starostí. Proto je naše štěstí (svatost) v nedohlednu. Děláme si starosti o to, co bude za týden, měsíc, či rok, a vůbec nevíme, zda za deset minut nebude po nás. Na druhou stranu starosti vytěsňujeme ze svého vědomí. V jedné americké kriminálce hlavní postava říká: „Míň řeš a více žij“. S tím asi lze souhlasit, a humor je zde právě onou esencí, která nám pomáhá k životu. Podle norského dramatika B. M. Bjørnsona je „humor nejvznešenější formou lidských citů“.

  Vypráví se příběh o středověkém mnichovi, který byl neprávem obviněn z prohřešku. Jednoho dne se tiše zamyšlen díval z okna a viděl, jak pes kouše a trhá koberec, který visel venku. Když to pozoroval, promluvil k němu Bůh: „Přesně to se děje s tvou pověstí, ale pokud se na mne spolehneš, postarám se o tebe, i tvou pověst.“ Podle mého soudu nám chvíle ticha, orámované starostí i humorem, přinášejí víru, že Bůh se o nás  postará. A právě v těch okamžicích roste i naše svatost, ať již jsme v náboženském smyslu věřící, či nevěřící. Ne druhou stranu Bible jasně říká, že „víra bez skutků je mrtvá.“ A nemyslí se tím jen skutky Ježíše z Nazareta, ale především skutky naše. Bůh totiž často nemá jiné ruce, než ty naše. Zkusme tedy občas k našim starostem na jedné straně a furiantství na straně druhé, přiložit i chvíli ticha, ze které se pak narodí konkrétní dobrý skutek, který nás nezbaví humoru ani odpovědnosti a přiblíží k druhým.